Šrí Aurobindo, jeho integrální jóga a mapa nadvědomí (2. část)

(Materiál lze stáhnout jako PDF)

OBSAH:

4. Nečekaná nirvána

Šrí Aurobindova integrální jóga stojí na čtyřech fundamentálních duchovních realizacích. První je realizace neosobního brahman – nirvána chápaná ve smyslu védánty (vyhasnutí ega, ale ne nevyhnutelně vyhasnutí individuální existence jako takové^[1]). Druhým fundamentem je realizace Svrchované Reality v jejím osobním a dynamickém aspektu – indická kultura ji označuje jako realizaci Íšvary, Pána vesmíru. Třetí je realizace absolutního parabrahman, ve kterém se osobní a neosobní aspekt slévají v jedno. Posledním fundamentem je realizace odstupňovaných úrovní existence. Tato realizace „odemkne“ a zpřístupní oblasti instrumentálního nadvědomí.^[2] Klíčovou oblastí nadvědomí je v integrální józe supramentální vědomí, a to pro svůj transformační potenciál. Šrí Aurobindova integrální jóga bývá proto označována také jako supramentální jóga.

V Šrí Aurobindově případě přišla první fundamentální realizace podle jeho vlastních slov „jakoby nedopatřením“. V lednu 1908, krátce po dramatických událostech v Súratu, kde se Indický národní kongres definitivně rozštěpil na radikály a umírněné, se Aurobindo setkal s málo známým jogínem jménem Višnu Bhaskar Lele. Lele byl zhruba jeho vrstevník a posledních deset let strávil mezi „svatými muži“ Maháráštry. Jeden z nich ho zasvětil do cesty odvozující svůj původ od védského mudrce Dattatréji. Lele jejím praktikováním dosáhl výjimečných a mocných vnitřních prožitků – natolik neobvyklých, že evropské představenstvo Theosofické společnosti, jíž byl Lele členem, si s nimi nevědělo rady a označilo je za nesrozumitelné. Lele navíc získal schopnost přenášet duchovní prožitky na jiné. Na vlastní kůži to zakusil Aurobindův mladší bratr Barin, kterému Lele poskytl „první záblesky duchovního probuzení“, a i sám Aurobindo, jemuž první půlhodinové sezení přineslo „elektrizující“ vnitřní prožitek. Lele požádal Aurobinda, aby si vzal pár dní volna, během nichž se bude moci plně soustředit na své nitro. Když usedli k meditaci, Lele řekl: „Nemysli, jen pozoruj svoji mysl. Uvidíš, jak do ní zvenku vstupují myšlenky – ale dříve, než nějaká myšlenka vstoupí, odhoď ji vždy pryč. Tak pokračuj, dokud se tvoje mysl úplně neutiší.“ Jak píše Aurobindo ve svých vzpomínkách:

Nikdy předtím jsem neslyšel, že by myšlenky vstupovaly do mysli zvenčí. Ale když jsem se posadil, moje mysl zůstala náhle tichá a průzračná jako bezvětří na vrcholu horského štítu a jasně jsem viděl, jak nejprve jedna myšlenka a potom druhá téměř hmatatelným způsobem přicházejí zvenčí a chystají se do mě vstoupit. Podařilo se mi je mentálně uchopit a odhodit dříve, než vstoupily a ovládly můj mozek. Vytrvale jsem pokračoval a za tři dny jsem byl zcela svobodný – moji mysl zalilo věčné ticho...

(...) Výsledkem byla série mimořádně silných prožitků a radikálních změn vědomí, které [Lele] vůbec nezamýšlel, protože charakterem patřily k advaita-védántě, jíž byl protivníkem. Prožitky šly i proti mým očekáváním, protože mi s omračující intenzitou odhalily svět jako nesmyslnou stínohru prázdných forem v neosobní univerzálnosti absolutního brahman.

(...) Tělo pokračovalo v aktivitě: chodil jsem, mluvil jsem, vnímal a všechno ostatní, ale jen jako prázdný mechanický stroj, nic víc. Neuvědomoval jsem si žádné čisté Já, ba ani žádné jiné já, osobní či neosobní – ve vědomí bylo přítomno jen bezejmenné TO jako jediná Realita, všechno ostatní se jevilo jako prázdné, zbavené smyslu i obsahu, neskutečné. Pokud jde o to, co vlastně dosáhlo a prožívalo tuto Realitu, bylo to bezejmenné vědomí, které nebylo odlišné od Reality samé^[3] (...) ani jsem si neuvědomoval žádnou nižší duši ani jiné vnější já, nositele toho či onoho jména a příjmení, o kterém by se dalo říci, že se zmohl na tento výkon a pohroužil se do nirvány...

Nemohu ani říci, že by to byl prožitek obzvláště radostný, povzbudivý nebo blažený (...) Přinesl mi však naprostý duševní mír a ticho, nevýslovnou úlevu, nekonečné vysvobození.^[4]

Nastalo přesně to, čeho se Aurobindo obával a kvůli čemu začátek jógy tak dlouho odsouval: uprostřed intenzivní politické činnosti v roli celonárodního lídra ho nečekaně zaskočil prožitek, díky kterému se mu vnější svět proměnil na nesmyslnou fata morgánu. Podobně zaskočený byl i Lele: jako zastánce oddanosti osobnímu Bohu (bhakti) chtěl Aurobindovi zprostředkovat mentální ticho, aby v něm bezpečně zaslechl hlas osobního Božství a dal se jím vést. Nekompromisní nirvána však odplavila všechny představy osobního Boha.

Fotografie z roku 1908

Jelikož povrchová aktivita jeho mysli pokračovala, byl Aurobindo schopen fyzické i duševní aktivity, třebaže mu všechno – jeho vlastní myšlenky, slova a činy – připadalo neskutečné, mechanické, zbavené smyslu a obsahu. V tomto stavu absolvoval několik veřejných vystoupení, ale 19. ledna 1908, když měl přednést další projev, se objevil zádrhel: povrchová aktivita mysli ustala. Uvnitř bylo ticho a nehybnost, na povrchu bylo ticho a nehybnost. Obrátil se Leleho: „Jak mám v tomto stavu přednášet? Nemám v hlavě jedinou myšlenku.“ Lele mu poradil, aby se modlil. Ale modlit se lze jen k osobnímu Bohu a taková představa byla nyní Aurobindovi cizí: „Nedokážu se modlit,“ odpověděl. Lele na to reagoval: „Nevadí, jen pokračuj. Modlit se budu já a ostatní. Pozdrav obecenstvo tradičním úklonem namaskár a čekej. Slova ti přijdou z jiného zdroje, než je mysl.“ Aurobindo šel a těsně před vstupem na pódium mu zrak padl na čerstvé novinové titulky. Ty mu zůstaly v mysli jako semínka. Když vstoupil na pódium, stalo se to, co předvídal Lele: skrze jeho nehybnou mysl prošlehl blesk neznámé energie a začal skrze něj mluvit. To byl druhý dar, který od Leleho dostal: schopnost mluvit a později i psát s nehybnou myslí otevřením se proudu vnitřní inspirace. Byl to první náznak, že kromě absolutní, neosobní a statické stránky může mít Realita také jinou, dynamickou tvář, která není v nirváně bezprostředně viditelná, a že tedy může existovat něco, co je „nad“, „za“, případně „mimo“ nirvánu. Tuto druhou stránku reality zažije Aurobindo zhruba o rok později a opět nečekaným způsobem. Zatím však byl v Bombaji, kde se zastavil cestou ze Súratu, a před definitivním návratem do Kalkaty si žádal od Leleho instrukce. Informoval Leleho, že v tichu jeho mysli začala znít mantra, vnitřní hlas. Lele mu začal dávat podrobné instrukce – že má meditovat v pevně určený čas apod., když vtom se najednou zarazil a zeptal se, zda se Aurobindo dokáže plně odevzdat do rukou vnitřního průvodce, jehož hlas slyší ve svém nitru. Aurobindo odpověděl, že ano. V tom případě nepotřebuje další instrukce, mínil Lele.

Věrnost vnitřnímu hlasu byla třetím darem od Leleho a stala se hlavním principem Aurobindovy osobní sádhany, duchovní praxe. O dva měsíce se s Lelem setkal znovu, ale už ne jako žák. Toto poslední setkání bylo poznamenáno jistým napětím. Lele se nikdy úplně nesmířil s nečekaným směřováním Aurobindových prožitků a dodatečně se ho snažil přesvědčit, že to není správná cesta. Ale Aurobindo byl pevně odhodlán „kráčet jí až do konce“. Ve skutečnosti ho realizace osobní stránky Reality čekala už za několik měsíců – ve vězení.

Veřejné shromáždění v březnu 1908 vítá Bipina Čandru Pala po návratu z vězení (sedí vpředu, první zleva). Odmítnutí vypovídat v procesu s listem Bande Mataram – jedna z prvních vlaštovek občanské neposlušnosti – ho stálo šest měsíců tvrdého vězení za pohrdání soudem. Aurobindo sedí vpředu, první zprava.

5. Objev ve vězení

V Kalkatě pokračoval Aurobindo v psaní pro Bande Mataram stejnou metodou, jakou v Bombaji přednášel: otevřením nehybné mysli proudu vnitřní inspirace, který se bez jeho vědomého úsilí spontánně formoval do slov. Jeho žurnalistika se po prožitku nirvány nestala abstraktnější a odtažitější, právě naopak – jak si všimli i jeho současníci – byla nyní zemitější, přímočařejší, údernější. Aurobindo se nechal vést vnitřním hlasem, ale uvědomoval si rizika: ne každý hlas, který zní v lidském nitru, je hodnověrný. A to platilo i po jeho prožitku nirvány. Šrí Aurobindův osobní deník^[5] obsahuje například tento záznam, datovaný 24. června 1912, když už byl dva roky v Puduččéri a měl za sebou nejen druhou, ale možná i první záblesky třetí fundamentální realizace:

Vnitřní hlas, vání, který inspiruje záznam, je většinou neodbytný a nedočkavý – starý typ motivace s tendencí přehlížet a ospravedlňovat chyby a omyly a zároveň zveličovat dosaženou úroveň „siddhi“ [dokonalosti]. Vyslovil zjevné nepravdy. Záznam tím ztrácí hodnotu a použitelnost...

Schopnost kritického odstupu je na duchovní cestě mimořádně důležitá a zachránila Aurobinda vícekrát.

Jak je vůbec možné, že i po fundamentálních duchovních realizacích je stále otevřená možnost omylu? Jestliže lidskou existenci přirovnáme k boji s „chobotnicí“ vnějšího světa, jejíž chapadla – neznámé síly, souvislosti a zákony – nám uštědřují rány a vlečou nás proti naší vůli tam, kam nechceme, potom přirozeným způsobem obrany je zkoumat anatomii této chobotnice, její hybné síly, stavbu chapadel a – vycházeje z tohoto poznání – chránit se budováním hrází, pevností a podobně. Když se nám podaří vyklouznout někam „jinam“, kam chobotnice nedosáhne, i to je určité (únikové) řešení: nirvána. Sice potom nevíme, jak chobotnice funguje a odkud vlastně bere energii, ale už nás to nijak neovlivňuje. Tento akt „vyklouznutí jinam“, mimo čas a prostor označují únikové duchovní směry jako Poznání s velkým P, džňána – poznání naší pravé nadčasové podstaty, které není výsledkem intelektuální úvahy, ale „aktem bytí“. Pro poznání „chobotnice“ vnějšího světa má integrální jóga jiný pojem: vidžňána, poznání vnějších procesů a jevů, ke kterému je ještě dlouhá cesta – v plnosti přichází až se supramentálním vědomím.

Aurobindovu veřejnou politickou činnost přerušilo na rok náhlé uvěznění. Byl zatčen 2. května v souvislosti s akcemi ozbrojené skupiny vedené jeho mladším bratrem Barinem. Alipúrský soudní proces, v němž byli členové Barinovy skupiny spolu s Aurobindem souzeni za „vzpouru proti králi“ (tehdejší ekvivalent velezrady), po více než rok svého trvání plnil stránky novin a vešel do dějin jako první významný proces v boji za indickou nezávislost. Zájemcům o historické detaily doporučujeme monografii Petera Heehse The Bomb in Bengal nebo některý z podrobných životopisů. Pro naše účely se omezíme na stručné konstatování, že Aurobindo stál před soudem za čin, který neschvaloval (neúspěšný atentát na soudce D. Kingsforda), ale v obecném smyslu byl ze „vzpoury proti králi“ nepochybně vinen, protože ozbrojené povstání proti Britům považoval za legitimní součást boje za indickou nezávislost a aktivně ho připravoval. Neznamená to, že by zavrhoval nenásilné formy odporu, odmítal však jejich absolutizaci. Ve skutečnosti Aurobindo v roce 1907, když Gándhí v jižní Africe experimentoval s jejich praktickým využitím, uveřejnil na stránkách Bande Mataram jejich do té doby nejpodrobnější analýzu pod názvem Doktrína pasivního odporu.^[6]

Aurobindo v alipúrském vězení v roce 1909. I když byl nakonec zbaven obvinění, strávil ve vyšetřovací vazbě celý rok. Duchovní prožitky ve vězení rozhodujícím způsobem ovlivnily jeho další směřování.

Svoje duchovní prožitky z vězení popsal Aurobindo v projevu v Uttarpaře^[7] 30. května 1909:

Když jsem byl nečekaně uvězněn, zakolísal jsem ve víře, protože jsem nedokázal pochopit Jeho úmysl. Zmocnily se mě pochybnosti a v srdci jsem na Něho volal: „Co to má znamenat? Co to na mě dolehlo? Věřil jsem, že jsem povolán pracovat pro národ, a že dokud se toto poslání nenaplní, jsem pod Tvou ochranou. Jak je možné, že jsem teď v žaláři, a navíc obviněný z takového činu?“ Uplynul den, druhý, ba i třetí a potom v mém nitru zazněl hlas: „Počkej a uvidíš.“ Od té chvíle jsem byl klidný. Oddělili mě od ostatních a zavřeli na měsíc na samotku. Tam jsem dnem i nocí čekal na Jeho hlas… A tam jsem také dostal svou první lekci. Vzpomněl jsem si, že asi měsíc před uvězněním jsem zachytil vnitřní pokyn dát stranou všechnu aktivitu a stáhnout se do ústraní, abych se Mu více přiblížil. Byl jsem však slabý a nedokázal jsem toto volání poslechnout. Práce [pro národ] mi byla drahá a v pýše svého srdce jsem se domníval, že když odejdu, mohla by utrpět, nebo dokonce selhat; proto jsem ji odmítl opustit. A zdálo se mi, že [v cele] znovu slyším Jeho hlas: „Pouta, která jsi neměl sílu rozlomit, jsem rozlomil za tebe, neboť mým záměrem není a nikdy nebylo, aby něco takového pokračovalo. Mám pro tebe jinou věc a kvůli ní jsem tě sem přivedl – abych tě naučil, co ses nedokázal naučit sám, a připravil tě na toto poslání.“ Potom mi vložil do rukou [Bhagavad]gítu. Vstoupila do mě Jeho síla a najednou jsem byl schopen vykročit po cestě Gíty. Nejenže jsem intelektuálně pochopil, ale i prakticky realizoval, co Kršna žádal od Ardžuny a co žádá od těch, kteří pro Něho chtějí pracovat: osvobodit se od tužeb a přání, překonat osobní odpor a výhrady a pracovat pro Něho bez touhy po plodech činů; vzdát se osobní [své]vole a proměnit se ve věrný a pasivní nástroj v Jeho rukou; přistupovat stejně k velkým i malým, přátelům i nepřátelům, k úspěchu i neúspěchu a navzdory tomu nepracovat nedbale, ale poctivě a důsledně. Uvědomil jsem si, co hinduismus vlastně znamená. Často o našem náboženství mluvíme jako o věčné dharmě [sanátana dharma], ale jen málo lidí ví, čím toto náboženství ve skutečnosti je... A proto druhá věc, kterou mi ukázal, byla (...) na vlastní kůži zakusit a realizovat základní princip indického náboženství. Obměkčil srdce mých věznitelů a ti zašli za Angličanem, který řídil vězení: „Trpí ve své cele; nechte ho alespoň ráno a večer se projít.“ A tak se i stalo. Když jsem se procházel, Jeho síla do mě opět vstoupila. Díval jsem se na vězení, které mě dělilo od lidí, a už tu více nebyly jeho zdi, které mě věznily; ne, byla tu všudypřítomná Božská Bytost, Vasudéva,^[8] jež mě obklopovala ze všech stran. Vstoupil jsem pod větve stromu před mojí celou – a nebyl to strom, věděl jsem, že je to Vasudéva – viděl jsem tam stát a vrhat na mě svůj stín samotného Kršnu…

Když začal proces a vstoupili jsme do soudní síně, můj vnitřní vhled mě neopustil. Slyšel jsem hlas: „Když tě uvrhli do žaláře, nesevřelo se snad tvoje srdce úzkostí? Nevolal jsi snad ke mně: ,Kde je Tvoje ochrana?‘ Pohleď na soudce, pohleď na prokurátora.“ Podíval jsem se na ně, a už tu nebyl soudce. Na lavici soudců seděl Všudypřítomný, sám Ochránce a Udržovatel.^[9] Podíval jsem se na prokurátora, a nebyl to prokurátor. Na jeho místě seděl a usmíval se na mě Kršna, můj Přítel a Milovaný. „Ještě se bojíš?“ zeptal se. „Jsem ve všech lidech a moje vůle určuje jejich slova a činy...“

Přesvědčení, že Bůh je nejen transcendentní a nekonečně převyšuje svoje stvoření, ale že ho zároveň navíc i obývá a je plně přítomen i v té nejmenší částečce světa a v nitru každé bytosti, je charakteristickým rysem hinduismu a nevyčerpatelným zdrojem variability jeho různých odnoží a praktik, které jsou pro Evropany často až nesrozumitelné.

Fotografie z veřejného projevu v Kalkatě koncem roku 1909. Po propuštění z vězení v květnu 1909 se Aurobindo ocitl ve změněné situaci. Z radikálních politických vůdců zůstal na scéně sám – Tilak byl na šest let ve vězení v Barmě, Bipin Pal a Ládžpat Ráj v emigraci. Represivní zákony prakticky zrušily svobodu tisku a potlačily projevy nesouhlasu. Navzdory tomu pokračoval Aurobindo v boji a od britských vládních činitelů si vysloužil označení „nejnebezpečnější muž v Indii“. Vláda nehodlala jeho působení tolerovat a zvažovala tři možnosti: odvolat se proti osvobozujícímu rozsudku z Alipúru, deportovat ho bez soudu nebo zahájit nový soudní proces. Z obavy před blamáží v případě, kdyby odvolání neuspělo, a před veřejným pobouřením, kdyby Aurobinda deportovali bez soudu, dala nakonec přednost novému soudnímu procesu. Policejní špioni poctivě zaznamenávali každý Aurobindův projev v naději, že se přeřekne, Aurobindo však Brity porazil v jejich vlastní hře: ačkoli bylo z celkového vyznění jeho projevů úplně jasné, co má na mysli, žádná konkrétní formulace nebyla v rozporu s paragrafy zákona. Hra na kočku a myš pokračovala do poloviny února 1910, kdy Aurobindo dostal naléhavé varování, že bude příští den uvězněn. Když zvažoval, co by měl dělat, zachytil vnitřní pokyn, že má odejít do nedalekého Čandernágoru ve francouzské Indii. O deset minut později nastoupil do člunu a proti proudu Gangy, směrem na sever opustil Kalkatu a britskou Indii.

Zhruba měsíc po odchodu do Čandernágoru dostal další vnitřní pokyn – odejít do Puduččéri, francouzské enklávy hluboko na jihu Indie. Aurobindo si tento pokyn původně vyložil jako dočasné stáhnutí se do ústraní, aby stabilizoval svůj vnitřní život, což nemělo trvat více než jeden či dva roky. Potom zamýšlel vrátit se zpět do politiky. Jak se však před ním pozvolna vynořovala obrovská náročnost duchovního cíle, který si zvolil, bylo stále jasnější, že si to vyžaduje naprosté soustředění všech sil. Za dvou let se staly čtyři, potom deset, potom dvacet. Odchod do Puduččéri nakonec znamenal definitivní tečku za jeho politickou dráhou. Fotografie je z roku 1914, kdy začal v časopise Árja publikovat práce, jež založily jeho pověst filosofa, jogína a společenského myslitele. V letech 1914 až 1921 tak spatřily světlo světa díla The Life Divine (Život božský), Syntéza jógy, překlad a komentář Íšá upanišady, Eseje o Bhagavadgítě, Tajemství véd, Základy indické kultury, Cyklus lidských dějin, Ideál lidské jednoty a další.

6. Na stopě nadvědomí

Už ve vězení se Aurobindo pokoušel o sloučení duálních aspektů reality – osobního a neosobního, aktivního a pasivního – do jediného prožitku absolutního parabrahman. Tento pojem mu nebyl neznámý – intelektuálně ho rozebral už v roce 1905 v úvodu k Filosofii upanišad,^[10] ale od intelektuální analýzy k duchovní realizaci vede dlouhá cesta. Aurobindo si postupně uvědomil, že instrumentální výbava mentálního vědomí není dostatečná k tomu, aby takový prožitek umožnila. Klíč k řešení mu opět poskytl jeho vnitřní hlas a v tomto případě byl Šrí Aurobindo přesvědčen, že slyšel hlas Svámího Vivékánandy. Hlas ho instruoval o specifických procesech vyšších typů a úrovní vědomí, zvláště o úrovni, kterou Aurobindo později nazval „intuitivní mentalita“, „čistá intuice“. Zhruba za dva nebo tři týdny, když mu hlas předal všechny informace, umlknul. Třebaže Aurobindo nikdy definitivně nevyřešil otázku, zda to byl skutečně Vivékánanda (informace, které mu hlas poskytl, se nepodobaly ničemu, co se dočetl ve Vivékánandových knihách), v konečném důsledku to nebylo rozhodující. Informace bylo totiž možné prakticky ověřit v meditaci. Aurobindo se tedy opatrně pustil tímto směrem – a přitom pozorně zkoumal terén pro případ, že by to přece jen byla nějaká past – a na základě vlastních zkušeností se přesvědčil, že tento hlas nelhal. Podařilo se mu prorazit do sféry, kterou nazval nadvědomím a jejíž cílená aktivace se stala jedním z klíčových prvků jeho nového systému integrální jógy. O mnoho let později, když už měl nesrovnatelně bohatší zkušenosti a znalosti o nadvědomí, stále potvrzoval, že informace, které dostal ve vězení, byly „pravdivé a správné do posledního detailu“. Kdy přesně prolomil Šrí Aurobindo bariéru nadvědomí a dosáhl třetí a čtvrté fundamentální realizace, není známo, je však možné to alespoň zhruba časově ohraničit: podle jeho vlastních slov jim byl ve vězení (tj. do května 1909) „na stopě“. A v dopise z roku 1912 (psaného už z Puduččéri) se zmiňuje o „několikahodinovém přebývání v parabrahman“ způsobem, který dává tušit, že to nemuselo být poprvé.

Poskytla-li realizace neosobního brahman Aurobindovi možnost individuálně vyřešit problém utrpení definitivním únikem ze světa do nirvány chápané v buddhistickém smyslu, zážitky z vězení mu ukázaly, že stav duchovní svobody není neslučitelný s činností ve světě. Životní rány a zklamání se nedotýkají těch, kdo žijí a pracují pevně ukotvení v Bohu. Objev nadvědomí mu však otevřel nové možnosti: jeho instrumentální výbava nyní dokázala více než jen trpně snášet nedokonalost světa a aktivitou ji zmírňovat – byla schopna svět radikálním způsobem změnit, transformovat. Pro integrální jógu je charakteristické, že neusiluje o únik ze světa, ale o jeho přeměnu, že nebuduje skokanský můstek na jedno použití pro nevratný skok do absolutna, ale trvalý most mezi lidským vědomím a nadvědomím.

Snímek z roku 1915. Podpis ale pochází z pozdějšího období. Forma podpisu „Šrí Aurobindo“ se definitivně ustálila až po roce 1926. Do té doby se Šrí Aurobindo podepisoval jako Aurobindo Ghóš. O jeho neformálním vztahu k žákům svědčí i fakt, že ti si v rozhovorech mezi sebou často vystačili s iniciálami: „A co na to říká A. G.?“

7. Mapa vědomí a nadvědomí

Komplexnost a náročnost radikální transformace vědomí naznačíme pomocí několika diagramů. Souhrnná „pásmová“ mapa vědomí ve smyslu integrální jógy na diagramu č. 1 vznikla rozšířením pásmového diagramu dr. A. S. Dalala.^[11] Vymezuje naše běžné bdělé vědomí vůči třem dalším sférám „vědomí“ v širším smyslu slova: vůči podvědomí, vnitřnímu vědomí a nadvědomí. Každá sféra se skládá z více úrovní, resp. vrstev (například sféra podvědomí se dále dělí na vrstvu podvědomí a vrstvu nevědomí).

Diagram č. 1 – Vrstvy vědomí

Zjednodušené znázornění univerzálních úrovní bytí a vědomí:

Křivka supramentální transformace: Po prvotním průlomu do nadvědomí cestou „mudrce“ (čtvrtá fundamentální realizace integrální jógy) následuje vzestup a průlom do vyšší hemisféry (parárdha), do supramentálního vědomí. Sestupná část křivky od supramentálna k bdělému vědomí reprezentuje jeho radikální přeměnu, supramentální transformaci. Diagram žádným způsobem nezachycuje první tři fundamentální realizace integrální jógy.

Úniková, asketická duchovnost: Rozhodnutí neakceptovat žádnou formu projevené existence – ani v oblasti nadvědomí – a horizontálním pohybem se z některé úrovně pohroužit do „neprojeveného absolutna“ (tad brahman). Jde tedy o nirvánu v buddhistickém smyslu slova.

Evoluce: Proces, jehož prostřednictvím vstupují do pozemského světa postupně stále vyšší úrovně vědomí a bytí a přizpůsobují si v něm či tvoří nové prostředky sebevyjádření. Tak jako se v mrtvém světě hmoty v určitém bodě vývoje objevil život a na jistém stupni rozvoje živých forem zase lidská mysl a inteligence, tak se v budoucnu objeví nová, vyšší forma vědomí a bytí. Úsilí o prolomení bariéry nadvědomí tady neřeší jen individuální problém nevědomosti a utrpení, ale zároveň je součástí globálního evolučního pohybu Přírody.

Bdělé lidské vědomí je na obrázku znázorněno dvojitě orámovaným obdélníkem a má tři složky: rozumovou (mentální), citovou a dynamickou (vitální) a tělesnou (fyzickou). Klasická psychologie označuje vše ostatní – všechny potenciální vědomé obsahy a mechanismy, které si v bdělém stavu běžně neuvědomujeme – souhrnným pojmem podvědomí, případně nevědomí, a má tendenci považovat je za zhruba jednolitý celek, který je z vývojového hlediska primitivnější a méně organizovaný než naše bdělé vědomí. Integrální jóga upozorňuje, že doposud používané metody psychologického výzkumu vedly k tomu, že zvláště Freudova psychoanalýza zkoumala jen jednu specifickou vrstvu – vrstvu „podvědomí“ (jak je zachycena na diagramu č. 1) a i v tomto případě byla zaměřena pouze na úzkou podskupinu vitálních podvědomých mechanismů a procesů. Zobecňovat závěry takových výzkumů a snažit se s jejich pomocí vykládat celý duševní a duchovní svět člověka by bylo chybou, i když vcelku pochopitelnou, zvláště v počátečních fázích výzkumu lidské psychiky. Méně reduktivní přístup představuje Jungova psychologie. Komparativní stati, které porovnávají psychologickou teorii integrální jógy s Freudovou psychoanalýzou a Jungovou psychologií, jsou obsaženy například v knihách dr. Indry Sena^[12] a dr. A. S. Dalala.^[13]

Jako doklad toho, že by byla chyba považovat všechno podprahové vůči bdělému vědomí za vývojově primitivnější a méně organizované připomeňme hypnózu: zkoumaná osoba dokáže na příkaz hypnotizéra věci, které v bdělém stavu nedokáže, například neutralizovat bolest nebo si vzpomenout na určitý hluboce zasutý zážitek. Sama vzpomínka mohla být skryta v podvědomí, ale zařadit do něj i obdivuhodnou schopnost ji vypátrat by nebylo správné – vždyť tato schopnost je něčím, co naše bdělé vědomí nedokáže, projevuje se v ní tedy vyšší, nikoli nižší úroveň organizovanosti a vyspělosti. Pro takové schopnosti jsme plně oprávněni postulovat pojem „vnitřního“ nebo „podprahového“ vědomí, které je kvalitativně jiné, organizovanější a vyspělejší než „podvědomí“, ba dokonce svými schopnostmi – podaří-li se je aktivovat – předčí i naše bdělé vědomí.

Integrální jóga vnímá toto vnitřní vědomí jako formaci zhruba na stejné kvalitativní úrovni jako bdělé vědomí a obě dělí na stejné vrstvy, resp. principy: fyzický, vitální a mentální. Naše bdělé vědomí je povrchovým spletencem těchto tří principů, které v podmínkách hmotného světa fungují jakoby „se svázanýma rukama“. V hloubi vnitřního vědomí nejsou vystaveny paralyzujícímu vlivu „hrubé hmoty“, díky čemuž dokážou podat mimořádné výkony – ať už v rámci hypnózy nebo pod hlavičkou „paranormálních jevů“: telepatie, telekineze apod. Vyjádřeno tradičnějším názvoslovím klasické jógy: jestliže je vnější svět „hrubohmotný“, potom vnitřní fyzický svět představuje „jemnohmotnou“ úroveň a vnitřní vitální svět odpovídá „astrálnímu“ světu okultních systémů.

Jestliže do podvědomí proniká psychoanalytik a do vnitřního vědomí okultista a mág, potom do nadvědomí proniká mudrc: jeho nosným principem je poznání duchovní Jednoty. Pokusíme se jednotlivé úrovně alespoň náznakem přiblížit. Budeme se přitom volně opírat o Šrí Aurobindovo klíčové filosofické dílo The Life Divine (Život božský).^[14]

Oblast nadvědomí lze sumárně charakterizovat jako sérii sublimací vědomí skrze „vyšší mysl“, „osvícenou mysl“ a intuici na nadmentálno a vyšší úrovně; jde o sérii radikálních přeměn, transmutací vědomí, jejichž vrcholem je supramentálno, Božské poznání, gnósis. Úrovně nadvědomí však nejsou jen dokonalejšími metodami poznání a lépe organizovanými kognitivními schopnostmi. Jde o samostatné sféry bytí s vlastním typem energie a substance.

Když do nás během procesu transformace plnou silou sestoupí potence některé vrstvy nadvědomí, neovlivní to jen naši myšlenkovou a poznávací sféru, ovlivní to i samu substanci našeho bytí – všechny naše stavy a aktivity jsou nyní obklopeny a proniknuty novou silou; otevírá se nám možnost je přetvořit, transmutovat.

Prvním a rozhodujícím krokem lidské inteligence je překonání bariéry, která ji dělí od světa „vyšší mysli“. Přirovnáme-li lidský intelekt k mihotavé svíčce ve tmě nevědomosti, která jen horko těžko osvětluje předměty ve své bezprostřední blízkosti, a přitom ještě zkresluje jejich podobu a deformuje souvislosti, potom „vyšší mysl“ je plným denním světlem. Nevidíme zatím slunce – oslepující supramentální pravda je ještě daleko, skrytá za mraky. Ale i tak nám záplava denního světla odhaluje svět v jeho celistvosti a jednotě: podstatou „vyšší mysli“ je unitární, celistvé vnímání bytí, třebaže její aktivita je stále reprezentována jistou formou vyššího (duchovního) myšlení – přináší nám duchem prozářené, ale charakterem stále konceptuální poznání.

O stupeň výše stojí „osvícená mysl“ nebo také „osvícená mentalita“: už nikoli doména vyšší myšlenky, ale intenzivní duchovní záře. Jestliže jsme vyšší mysl přirovnali ke klidnému, rozptýlenému světlu zamračeného dne, potom „osvícená mentalita“ obohatí scénu oslepujícími blesky inspirace – do širého, tichého a pokojného světa duchovní myšlenky se náhle vřítí ohnivý zápal a vroucí elán duchovní realizace, „enthúsiasmos“. Primárním prostředkem osvícené mysli není myšlenka, ale vize; myšlenka je zde vedlejším produktem, ztvárňujícím vizi. Představuje-li vyšší mysl naplnění mudrce – myslitele, potom osvícená mysl je naplněním mudrce – vizionáře a osvíceného mystika.

Čistá intuice je prapůvodnímu Poznání pomocí absolutní identity ještě blíže: je více než myšlenkou, více než vizí, která Pravdu odhaluje zdálky – je přímým a bezprostředním dotykem, intimním objetím Reality. Budeme-li dále rozvíjet naši metaforu, můžeme říci, že oslepující paprsky a blesky intuice jsou tak početné, mohutné a vzájemně propletené, že je můžeme označit – s použitím sanskrtského básnického obrazu – za oceán „nehybných blesků“.

Nadmentálno přidává k tomuto intenzivnímu vzpínání se vzhůru ke zdroji svrchovaného Světla horizontální expanzi: je principem kosmického vědomí a globálního poznání, mohutností všezahrnující vesmírné totality Ducha. Navzdory tomu není konečnou stanicí: v oslepující vesmírné hře duchovních paprsků a principů, v jejich úchvatné kosmické symfonii jako by se ztrácel fakt, že každý princip a paprsek, i když je v harmonii s jinými, přece jen stojí sám, vydělen z prapůvodní Jednoty. Zde je prvotní zárodek nedokonalosti a nevědomosti nižších světů: izolované působení univerzálních principů – Poznání, Síly, Blaha, Krásy a dalších – v umenšených, ohraničených podmínkách nižších úrovní s sebou nese možnost vzájemných kolizí, kdy Síla stojí proti Kráse, Poznání proti Blahu, což nakonec vrcholí v extrémní fragmentaci našeho lidského světa a v chaotickém boji „všech proti všem“.

Je téměř nemožné popsat supramentálno pojmy lidského intelektu. Z filosofického hlediska můžeme dospět k domněnce o jeho existenci zhruba následujícím způsobem: pokud přijmeme na základě duchovních tradic a prožitků předpoklad existence absolutní a transcendentní Reality, kterou nelze ničím vymezit ani ohraničit, potom tato Realita v sobě obsahuje nekonečné možnosti vnějšího projevu a vývoje. Když se však konkrétní vnější projev uskuteční, když například vznikne viditelný vesmír, dostane se z nesčetných variant vývoje v prostoru a čase „ke slovu“ pouze jedna. Můžeme tedy vyslovit hypotézu o existenci „něčeho“, co tento výběr a následný vývoj v prostoru a čase řídí. To by bylo možné pokládat za „mentální definici“ supramentálna: je v procesu vývoje nadřazené a má jej plně pod kontrolou (z čehož pramení jeho neomezený transformační potenciál), všechna vymezení a omezení jsou jeho dílem, přičemž ono samo je jimi nedotčeno a nedotknutelné (je tedy v jistém smyslu „dokonalé“). Zároveň je však nástrojem absolutna pro řízení a uskutečňování procesů vnějšího projevu v nižší hemisféře (aparárdha), patří tedy k instrumentálním úrovním „vědomí“, nebo přesněji nadvědomí.

8. Sny jako brána do vnitřního vědomí

Pro účely praktického zdokonalování se ale vraťme z výšin teorie zpátky na zem, k dvojitě orámovanému obdélníku nazvanému „bdělé lidské vědomí“ na diagramu č. 1. Není lehké překonat vědomím úsilím jeho bariéru jakýmkoli směrem, a proto nezahazujme možnost, kterou nám bez nutnosti námahy nabízí příroda: každou noc tuto bariéru překračujeme ve spánku a naše sny jsou symbolickým přepisem našeho „cestování“ podvědomím a vnitřním vědomím. Poctivé zaznamenávání si snového materiálu je proto důležitým nástrojem sebepoznání. Pro zapamatování si snů je důležité vzbudit se bez vnějšího „šoku“, jakým je například zvonění budíku, zvláště když ho musíme ručně zastavit: prudký fyzický pohyb těsně po probuzení zpravidla odežene sny „do nenávratna“. Jestliže se nám podaří toto úskalí překonat a alespoň třikrát si v duchu zopakujeme poslední sen, vryjeme si ho tím do paměti. Potom se můžeme pokusit rozpomenout se na „sen před snem“: vytrvalým úsilím tak můžeme zachytit početnou sérii snů, protože náš spánek je s výjimkou několikaminutového intervalu nepřetržitou sekvencí různých typů snů.

Během usínání se nejprve propadáme dolů do podvědomí a při probouzení se stejnou cestou vracíme zpět. Jelikož sny – až na ten poslední – většinou zapomínáme, ty, které si pamatujeme, prožíváme zpravidla těsně před probuzením v oblasti „plytkého“ podvědomí, nepříliš vzdáleného od bdělého „povrchu“. Bývají poznamenány vývojovou primitivností a neorganizovaností podvědomí, a proto jsou často nesourodé, plné rozporů a zdánlivých nelogičností, nesouvislé. Mnohé z nich jsou prchavými strukturami, vybudovanými na našich každodenních zážitcích, ale i ty se vynořují ve zdánlivě náhodném zřetězení, navíc obetkané pavučinou fantazie. Jiné sny v oblasti podvědomí se týkají vzdálenější minulosti, přesněji jejích vybraných úseků a osob, kolem nichž budují podobné prchavé a nesourodé struktury. Další sny jsou jakoby hrou čisté fantazie bez jakéhokoliv vztahu k realitě, ale psychoanalýza – první pokus nahlédnout do našich snů s jistým vědeckým porozuměním – odhaluje i zde systém skrytých symbolů a významů, symbolické odkazy na věci v našem nitru, které musí bdělé vědomí zvládnout a zpracovat.

Podvědomí však není jediným zdrojem našich snů. V hlubších fázích spánku občas pronikneme do vnitřního vědomí, kde pokračujeme ve snění, třebaže si tyto sny pamatujeme jen zřídka: během probouzení je obvykle překryjí a vytěsní sny „plytkého“ podvědomí. Vytrvalým rozplétáním a rozpomínáním se na „sen přede snem“ někdy zachytíme sny úplně jiného typu než chaotické výtvory podvědomí: podivuhodně živé a intenzivní, přitom však souvislé; často v nich rozlouskneme problémy, které jsme neuměli vyřešit v bdělém stavu; přinášejí nám předtuchy a varování, které se později vyplní ve skutečném životě. Takové sny jsou aktivitou vnitřního vědomí. Trpělivá práce s nimi nám nejen prozradí mnoho o naší povaze, ale v konečném důsledku nás připraví i na překonání bariéry vnitřního vědomí přímo v bdělém stavu.

9. Kam se poděl světec?

„Pásmový“ diagram č. 1 symbolicky naznačuje směřování psychoanalytika dolů do podvědomí, horizontální vstup okultisty a mága do vnitřního vědomí za „paranormálními“ schopnostmi a strmý výstup mudrce do nadvědomí za duchovní moudrostí. Ale co světec? Kam se vydat, když hledáme Lásku? Budeme-li dále rozvíjet naši „prostorovou“ metaforu, můžeme na tuto otázku odpovědět: do hloubky. Do hloubky, která znamená něco jiného než „dolů“ do podvědomí. Náš duševní svět je totiž mnohorozměrný. Ideu hloubky vyjadřuje kruhový diagram č. 2, převzatý z téhož zdroje jako diagram č. 1. Tento kruhový diagram je nutné vnímat jako studnu našeho srdce: v její hloubce je ukrytá „psychická bytost“, čaitja puruša integrální jógy, zavalená kamením a nečistotou naší povrchové egoistické existence, takže její vliv se jen pomalu a ztěžka prodírá na povrch. Psychická bytost je nesmrtelná a je si vědoma své věčné kontinuity v čase. Běžně je však „studna“ tak zaplněná nečistotou, že vnímáme jen její „horní podlaží“ – vnější mentalitu, vitalitu a fyzickou úroveň. Jen ve výjimečných případech (například když si v paměti udržíme sen z vnitřního vědomí) se dostaneme do kontaktu s horními částmi prvního „podpovrchového“ podlaží – vnitřní vitality, mentality a fyzické úrovně. Proto bývají i ty nejvznešenější a nejušlechtilejší city, jež běžně prožíváme, jen pouhou směsí mentálních ideálů a vitálních energií, jen zdálky a nepřímo ovlivněných psychickou bytostí. Trvá celé roky, než poctivou prací na sobě a nezištnou službou duchovnímu ideálu tuto vnitřní studnu vyčistíme a zakusíme skutečně „psychickou“ Lásku a Dobro, které charakterizují světce v plném smyslu slova. Zatímco lidská láska podléhá výkyvům, zklamáním a nejednou se mění v nenávist – neklamný znak převahy vitálních energií a vírů, které lidé omylem označují slovem „láska“ – skutečná, „psychická“ Láska je svou kvalitou a substancí úplně jiná: klidná, ale především nezištná a nesobecká – nepožaduje vstřícnou odezvu ani na ní žádným podstatným způsobem nezávisí. Rozvíjet „psychickou“ Lásku však neznamená naivitu a ochotu nechat se donekonečna využívat: psychická bytost má vlastní intuici a dokáže rozeznat dobré od zlého i správné od nesprávného; nepotřebuje získat od druhých „potvrzení“ o své dobrotě a nezištnosti a ani o to neusiluje.

Diagram č. 2 – Kruhová mapa vědomí

Zjednodušené znázornění hlavních individualizovaných úrovní lidského bytí a vědomí

Bdělé lidské vědomí představuje první (vnější) prstenec: vnější mentalitu, vnější vitalitu a vnější fyzično. Tento prstenec odpovídá dvojitě orámovanému obdélníku z pásmového diagramu (diagramu č. 1). Na rozdíl od znázornění v diagramu č. 1 zde ale směrem ven na všechny strany od vnějšího prstence leží fyzický svět.

Vnitřní vědomí: Druhý (prostřední) prstenec reprezentuje individualizované vnitřní vědomí: vnitřní mentalitu, vnitřní vitalitu a vnitřní fyzično. (Pásmový diagram č. 1 nerozlišuje mezi individualizovaným a univerzálním vnitřním vědomím.)

Nejvnitřnější vědomí: Třetí (vnitřní) prstenec těsně přiléhá k psychické bytosti (znázorněné kruhem uprostřed) v jádru naší individualizované existence a představuje mentální, vitální a (fyzické) jemnohmotné elementy, které pod vlivem psychické bytosti prošly psychickou transformací a fúzí – a splynuly s ní. Podílejí se na nesmrtelnosti psychické bytosti a staly se složkou puruši, pravého bytí, lidské duše (v protikladu ke dvěma předchozím prstencům, které jsou součástí přírody, prakrti, a po smrti jedince se obvykle rozpadají).

Psychická přeměna je jednou ze tří klíčových transformací integrální jógy: vyčistit studnu od egoistické nečistoty a osvobodit psychickou bytost, aby mohla vyplavat na povrch a nahradit ego v roli dominantního principu, který přímo a bezprostředně řídí náš život. Zbavit se egoismu, zvláště jeho temné a agresivní služky, je na duchovní cestě velmi důležité. Oblasti vnitřního vědomí jsou totiž obývány nejen pozitivními, ale i negativními energiemi, působí zde konstruktivní i destruktivní mechanismy, které se nás snaží ovládnout skrze naše ego: brnkají na strunu našich tajných tužeb a přání, povzbuzují naši pýchu (například pod záminkou „oprávněné hrdosti na dosažené výsledky“) a snaží se nás vylákat do neznámých končin vnitřních světů – zpravidla do zrádných zákoutí vitálního (astrálního) světa. Tou nejlepší ochranou proti těmto pokušením, která doprovázejí každé duchovní snažení, je neomylná „psychická“ intuice a čistota „duchovního dítěte“.

Ego však dokáže způsobit katastrofu i v kontaktu s pozitivními energiemi: u některých adeptů předčasně „pukne“ bariéra nadvědomí a do nepročištěného egoistického vědomí se vřítí jejich obrovská energie a netušené schopnosti. Zvládnout intenzivní vír, který vznikne po přimísení egoismu a dalších lidských slabostí do sestupujících energií nadvědomí, je mimořádně tvrdou zkouškou: může dojít ke ztrátě duševní rovnováhy, nafouknutí ega – megalomanii či k jiné duševní poruše. Vedle „psychické“ intuice a nezištnosti musí být proto adept integrální jógy vyzbrojen také mimořádnou vyrovnaností a duševní odolností, jíž neotřesou ani nepředvídané události. Pochopitelně nesmí chybět kritický odstup, zvláště při hodnocení vlastního pokroku a prožitků.

Ego nevidíme na žádném diagramu – není totiž samostatnou a fundamentální realitou našeho bytí. Představuje jen jistou konvenci vnímání, rozlišovací mechanismus mysli, jehož prostřednictvím si centralizujeme jednak vnímání vlastních duševních procesů a jevů a jednak vnímání vnějšího světa vymezováním smyslových kontaktů ve vztahu k sobě.

Z hlediska obsahu je ego pragmatickou a proměnlivou strukturou – pociťujeme v sobě jistou trvalejší formaci mentálních, vitálních a fyzických prvků s vědomím kontinuity a odlišnosti od jiných částí bytosti, a dokud žijeme spoutáni běžnou mentalitou, chybně tuto formaci považujeme za svoje pravé Já, třebaže je pouze účelovou povrchovou individualizací našeho bytí v proměnlivém toku času. Ego má tedy složku vitální, mentální a fyzickou. Jeho psychologická dominance znamená chybnou identifikaci s povrchovými složkami osobnosti, neznalost našeho pravého, vyššího Já (angl. Self) a zároveň neznalost naší psychické bytosti (čaitja puruša), naší pravé individuality.

Jak spolu oba diagramy č. 1 a 2 – kruhový a pásmový – souvisí? Nahraďme dvojitě orámovaný obdélník bdělého vědomí na pásmovém diagramu č. 1 kompletní studnou z kruhového diagramu č. 2. Vznikne tak trojrozměrný útvar, ve kterém bude směr „do hloubky“ za psychickou bytostí jiný než směr „dolů“ do podvědomí. Symbolická cesta „okultisty“ a „mága“ do vnitřního vědomí potom probíhá tak, že se nejprve z povrchového bdělého vědomí stáhne na „první hloubkové“ podlaží studny do některé složky individualizovaného vnitřního vědomí (například vitální, resp. astrální). Když potom na této úrovni horizontálně „prorazí“ stěnu studny směrem ven, vstoupí do univerzálního astrálního světa, který je stejně tak reálný a „objektivní“ jako svět fyzický.

10. Hra kombinací

Přehled psychologie integrální jógy by nebyl úplný, kdybychom nenačrtli vzájemné kombinace, do nichž vstupují mentální, vitální a fyzický princip, a to nejen na úrovni bdělého vědomí, ale i v oblasti vnitřního vědomí a podvědomí.^[15] Přehled vybraných kombinací uvádí tabulkový diagram č. 3, sestavený podle Šrí Aurobindových Dopisů o józe.^[16]

Diagram č. 3 – Hlavní kombinace tří principů běžného vědomí

Kolikrát vám za poslední týden „uvízla“ v hlavě nějaká hloupá písnička nebo melodie a vy jste se jí nemohli zbavit? Právě jste měli tu čest s formací jménem „mechanická mysl“ (angl. mechanical Mind), která vzniká kombinací mentálního a fyzického principu: přítomnost mentality zaručuje, že umí pracovat s myšlenkami, obrazy, slovy a melodiemi, ale silný vliv fyzického principu způsobuje, že jediné, co umí, je mechanicky a do zbláznění je opakovat.

Tento příklad zároveň dokládá jistou nedokonalost tabulkového znázornění: ačkoli je kombinace mentálního a fyzického principu uvedena ve dvou samostatných políčkách („fyzická mysl“ a „mentalizované fyzično“ – podle toho, který princip převládá), ve skutečnosti jde o téměř souvislou oblast s proměnlivým poměrem obou složek. Podobně platí, že i ostatní dvousložkové kombinace jsou relativně souvislými oblastmi, přičemž tabulka uvádí jen vybrané příklady struktur a funkcí, nikoli jejich vyčerpávající soupis.

Každé políčko tabulky zastupuje současně tři úrovně dané formace aktivity: vědomou, podvědomou a podprahovou (podprahová přináleží vnitřnímu vědomí). Aktivity a funkce v horní části tabulky mají zpravidla výraznou vědomou složku, směrem dolů a doprava roste vliv podvědomí: v případě „mentalizovaného fyzična“ si například uvědomujeme pouze výsledek – prostorový obraz –, přičemž proces, kterým vzniká (syntéza obrazu z pravého a levého oka), našemu bdělému vědomí úplně uniká.

Pokud se vám zdá, že toto všechno nějakým způsobem souvisí s čakrami, máte pravdu. Vzájemné propojení však nemá podobu „jedna ku jedné“. Naše bytí a vědomí se spojitě promítají do svislé osy, která prochází páteří, a sedm klasických čaker představuje jen hlavní centra. A tak se sice některé formace z tabulky promítají přímo do nich (například „centrální vitalita“ do manipúra čakry a „emocionální vitalita“ do anáhata čakry, našeho „duchovního srdce“), jiné se ale promítají mezi ně: například „mentalizovaná vitalita“ do spojitého pásu mezi srdeční a krční čakrou. Podrobný popis jednotlivých úrovní, kombinací a jejich mapování vzhledem k čakrám klasické jógy je možné najít v Šrí Aurobindových Dopisech o józe.^[17]

I když „myslitelsky“ založení lidé mají tendenci promítat svoje vědomí do oblasti tzv. „třetího oka“, ádžňa čakry, pro většinu ostatních lidí je psychologickým středem jejich existence „duchovní srdce“, anáhata čakra. Jelikož je sídlem vyšších lidských citů, mohlo by se zdát, že je hlavním centrem „čisté“ vitality. Avšak není tomu tak. Vitalitu v přirozeném stavu představují spíše nezušlechtěné „přírodní“ životní energie – například touha ovládat a vlastnit – a jejím typickým představitelem je manipúra čakra. Vyšší lidské city vznikají zušlechtěním „přírodních“ vitálních energií pod vlivem mentálního idealismu a také nepřímým „prosakováním“ paprsků psychické bytosti z hloubi našeho srdce. Anáhata čakra je tak podvojným centrem: na úrovni vnitřního vědomí představuje bránu do vyššího vitálního (astrálního) světa, ale ještě o úroveň hlouběji je v ní skryta naše psychická bytost. Její odhalení a „osvobození“ je klíčovým prvkem integrální jógy.

11. Jak cvičit integrální jógu?

S trochou nadsázky můžeme říci, že integrální jógu nelze cvičit, integrální jóga se musí žít. Jinými slovy, v duchovním vývoji mají větší váhu životní hodnoty a postoje než techniky cvičení, dýchání, meditace a podobně. Techniky ovlivňují rychlost našeho pokroku, ale naše životní hodnoty určují, kam vlastně jdeme. Zmocníme-li se technik jógy v egoistickém duchu – například, abychom získali moc nad lidmi a mohli je ovládat nebo se nad ně vyvyšovat – ve skutečnosti tím posilujeme své ego a na duchovní stupnici směřujeme dolů. Duchu integrální jógy je mnohem bližší nezištná služba neosobnímu ideálu než takové „pseudoduchovní“ cvičení.

Výchozím bodem integrální jógy je proto nekompromisní duchovní volání – neodbytný pocit, tušení, přesvědčení, že existuje jiná, vyšší realita a že proniknout do ní je to jediné, na čem v životě záleží – jediné, co životu dává smysl.

Druhým krokem je uvědomit si iluzornost našeho běžného sebeobrazu, pod jehož vlivem sami sebe vnímáme jako samostatnou, nezávislou a od ostatních izolovanou bytost (ego): přinejmenším od objevu podvědomí v psychologii je zjevné, že bdělé vědomé „já“ (ego) je pouhou špičkou obrovského ledovce podvědomých a podprahových energií, impulsů, tendencí a sil, které nás ovládají i proti naší vůli, a že individuální ego je pouze nástrojem pro jejich záměry a prosazení se ve světě. Naše pocity typu „já jsem se rozhodl“, „já jsem udělal“ jsou tedy přinejlepším zkreslené.

Adept integrální jógy tuto skutečnost akceptuje a cílevědomě se snaží otevřít se co nejušlechtilejším duchovním energiím a stát se jejich věrným služebníkem a nástrojem. U filosoficky založených lidí nabývá tato snaha a otevření se (angl. aspiration, opening) zpravidla formy karmajógy, nezištné služby duchovnímu ideálu; u více „nábožensky“ založených jedinců zase formy aktivní lásky a oddanosti, bhakti, osobnímu Bohu.

Druhým klíčovým prvkem je vytrvalé odmítání (angl. rejection) všech nižších, egoistických a negativních impulsů a energií. Obzvlášť důležité je odhalit je, když přicházejí pod pláštíkem duchovního ideálu. Pýcha a nadřazenost, panovačnost a agresivita, žárlivost, nenávist a podobně – v běžných lidských vztazích je relativně snadno rozpoznáme, je však až zarážející, jak úspěšné jsou pod pláštíkem „duchovnosti“: pýcha, nadřazenost a agresivita vůči jiným vyznáním, filosofiím či duchovním skupinám; panovačnost, žárlivost, svárlivost a boj o moc zase uvnitř skupiny, vyznání víry či filosofické školy. A to všechno samozřejmě pod hlavičkou vznešeného boje za prosazení toho „nejsprávnějšího“ řešení, názoru či přístupu.

Třetím fundamentem je odevzdání se (angl. surrender) do rukou vyšší Reality: ať už neosobní vyšší Síly, Lásky a Poznání nebo zvolené osobní formy Božství. Jde o praktické uznání skutečnosti, že duchovního pokroku nedosahujeme vlastními silami. Naše odhodlání, pevná vůle, intelektuální schopnosti, citová výbava – to vše jsou v jistém smyslu prvky instrumentálního aparátu ega a zůstanou jimi, i když se vydáme na duchovní cestu. Jako nástroje našeho duchovního usilování reprezentují sice spíše pozitivní, „slunečnou“ stránku ega (zvláště v porovnání s jeho vysloveně negativními aspekty jako žárlivost, panovačnost a sobectví), ale i tak se stále pohybujeme v jeho uzavřeném kruhu. Pravá duchovnost znamená prolomení bariéry ega, rozbití jeho struktury a únik z ní nebo jeho nahrazení jinou strukturou, strukturou psychické bytosti. Pokoušet se prolomit bariéru ega vehementním úsilím ega samotného připomíná příběh barona Prášila, když se ocitl v bažině a neměl se čeho zachytit. Když viděl, že mu nic jiného nezbývá, chytil se oběma rukama za vlasy a prudkým trhnutím ze všech sil se z bažiny osvobodil...

Odevzdanost však neznamená pasivní rezignaci, ale aktivní spolupráci. Naše snaha a úsilí jsou jakoby otevřením brány vyšším Silám a pozváním, aby do nás vstoupily a přetvořily nás. Pragmatická inteligence se takovému pojetí vzpírá, když se však vydáme vstříc psychické bytosti do hlubin našeho srdce, na prožitcích se přesvědčíme, že je oprávněné. Pro psychickou bytost je trojice postojů „aspiration — rejection – surrender“ naprosto přirozená a samozřejmá. Její ryzí intuice „duchovního dítěte“ neomylně vycítí přítomnost ega a přesně ví, kdy a vůči čemu se otevřít a které energie a síly odmítnout. Zároveň spontánně vnímá existenci vyšší Reality, z níž je odvozena, a s důvěrou dítěte se jí dává k dispozici pro její vyšší záměry. Trojice „aspiration — rejection – surrender“ je hodnotovým základem, bez něhož těžko pochopíme klíčová díla integrální jógy jako Život božský, Syntéza jógy či Dopisy o józe. Pouze na pevném hodnotovém základu tohoto typu lze bezpečně experimentovat s technikami cvičení, dýchání, koncentrace a meditace či pokoušet se o průnik do vnitřního vědomí a astrálního světa. A čím déle po této cestě kráčíme, tím více se naše původní představa o sobě samém jako o nezávislé a izolované bytosti rozplývá, tím intenzivněji vnímáme působení vyšších sil a energie v nás a tím více se náš duchovní pokrok zrychluje. Integrální jóga je tedy pro ty, kteří mají odvahu vykročit do neznáma a opustit tradiční nazírání na sebe sama, na svět i na smysl života. Je náročná – tak jako život sám, neboť ho překonává a zároveň naplňuje nejen ve vzdálených výšinách Ducha, ale také zde, na Zemi.

Tento materiál byl sestaven na základě Šrí Aurobindova díla a ve spolupráci se Šrí Aurobindovým ášramem v Puduččéri. Přesto je nutné upozornit, že zvláště diagramy vědomí a jejich interpretace představují pouze zjednodušenou „první aproximaci“ principů integrální jógy pro účely úvodního seznámení se s ní. Nejsou definitivním a oficiálním stanoviskem ášramu – žádné takové ani neexistuje, protože jedinou autoritou jsou originální díla Šrí Aurobinda a Matky v celé jejich šíři a komplexnosti. Tak jako při každém pokusu o zjednodušenou prezentaci leží zodpovědnost za případné nepřesnosti na bedrech konkrétního sestavovatele a překladatele. Materiál předkládáme čtenářům v naději, že je podnítí k dalšímu samostatnému zkoumání na jejich vlastní cestě a případným zájemcům o integrální jógu usnadní studium originálních děl – v žádném případě však nemůže toto studium nahradit.

Anglický originál souborného díla Šrí Aurobinda je volně dostupný na oficiální stránce Šrí Aurobindova ášramu: http://www.sriaurobindoashram.org/sriaurobindo/writings.php. České překlady vybraných textů a pasáží lze najít na doméně   https://aurobindo.cz.

^[1] To je možné jen za předpokladu, že ego není jediným způsobem individualizace vědomí. V integrální józe jsou kromě ega (ahamkára) alternativní principy individualizace, reprezentované pojmy „psychická bytost“ (čaitja puruša) a džívátman. (>> zpět >>)

^[2] Instrumentální nadvědomí není totéž co absolutno, brahman, ani čisté vědomí, átman. Pokud si naše mentální vědomí představíme zjednodušeně jako jisté „spojení“ individualizovaného čistého vědomí se specifickou instrumentální výbavou, nedostupnou nižším formám života (například schopnost sebereflexe a logického myšlení), potom úrovně instrumentálního nadvědomí budou spojením téhož čistého vědomí s instrumentální výbavou, která mentální úroveň přesahuje. Záblesky těchto vyšších schopností se objevují v různých náboženských tradicích, například v křesťanství jako „dary ducha“. Přitom je však třeba rozlišovat – většina tzv. „paranormálních“ schopností (telepatie, telekineze…) nepatří do oblasti nadvědomí, ale do tzv. vnitřního vědomí. Rozdíl mezi nimi je znázorněn na mapě vědomí dále v tomto článku. (>> zpět >>)

^[3] Šrí Aurobindova poznámka adresátovi listu: „Ber na vědomí, že tyto věci jsem si nemyslel – během prožitku neexistovaly myšlenky ani pojmy, ba ani žádné já, kterému by se mohly prezentovat, prostě to bylo tak: samozřejmé a samo sobě zjevné [bez potřeby myšlení].“ (>> zpět >>)

^[4] Tento text je kombinací několika samostatných dopisů Šrí Aurobinda různým adresátům. Dopisy jsou převzaty ze sbírky dochovaného životopisného materiálu v 35. svazku jeho souborného díla. (>> zpět >>)

^[5] Vydán knižně jako svazek 10–11 souborného díla. (>> zpět >>)

^[6] Šrí Aurobindo: Bande Mataram (politické články a úvodníky z let 1906–1908), svazek 6–7 souborného díla. (>> zpět >>)

^[7] Šrí Aurobindo: Uttarpara Speech, zahrnuta v 8. svazku souborného díla. (>> zpět >>)

^[8] Šrí Aurobindo hojně používal v raném období při popisu svých zážitků indické pojmy, ale jejich obsah chápal univerzálně. Podobně je pojem „náboženství“ v jeho podání blízký našemu dnešnímu pojmu „duchovnost“, jde tedy o vnitřní zážitkové jádro náboženství, zbavené vnější rituální a dogmatické skořápky. Například v dopise z roku 1916 píše: „Když důkladně stabilizujeme Jednotu, statická polovina naší práce je za námi, ale aktivní polovina zůstává. Tehdy musíme dokázat vidět v Jednom svrchovaného Pána a jeho sílu – Kršnu a Kálí, jak je nazývám pojmy našich indických náboženství...“ (>> zpět >>)

^[9] V originále Narájana, obvyklé označení pro Višnua, Pána Lásky, Ochránce a Udržovatele. (>> zpět >>)

^[10] Šrí Aurobindo: The Philosophy of the Upanishads, zahrnuto v 18. svazku souborného díla. (>> zpět >>)

^[11] Our Many Selves: Practical Yogic Psychology. Compiled by Dr. A.S. Dalal (Sri Aurobindo Ashram Publication Department 2003) (>> zpět >>)

^[12] Indra Sen: Integral Psychology (SAICE 1998) (>> zpět >>)

^[13] A.S. Dalal: Psychology, Mental Health and Yoga (Sri Aurobindo Ashram Press 2001) (>> zpět >>)

^[14] Šrí Aurobindo: The Life Divine (svazek 21–22 souborného díla); hlavním zdrojem je kapitola XXVI druhé knihy, The Ascent Towards Supermind. (>> zpět >>)

^[15] Mentální, vitální a fyzický princip v rudimentární podobě účinkují i v oblasti podvědomí, i když pásmový diagram č. 1 tuto skutečnost nezachycuje. Klasická psychoanalýza se například zaměřuje na podvědomou vitalitu. (>> zpět >>)

^[16] Šrí Aurobindo: Dopisy o józe (Letters on Yoga I, 28. svazek souborného díla, druhá část (Part II. The parts of the being and the planes of consciousness)), s. 168–212. (>> zpět >>)

^[17] Šrí Aurobindo: Dopisy o józe (Letters on Yoga I, 28. svazek souborného díla, druhá část (Part II. The parts of the being and the planes of consciousness)), s. 229–247. (>> zpět >>)